Několik let jsme snili o divoké přírodě, vysokých horách, strmých srázech a cestách, o jejichž povrchu se mezi cyklisty vyprávějí legendy. Komukoliv jsme řekli, že chceme do Albánie na lehokolech a natežko, ťukal si na čelo. To však jen rozdmýchávalo oheň touhy, který v nás hořel.

V srpnu 2006 stojíme na hraničním přechodu mezi Černou horou a Albánií a dva celníci si prohlíží naše pasy. Přijeli jsme sem po úzké asfaltové cestičce, která za závorou zatáčí mezi oplocená políčka. Po chvíli jsme propuštěni a ocitáme se ve vysněné „Zemi orlů“. Krásný asfalt za zatáčkou končí a začíná kamení. První hodina je úděsná. Učíme se ovládat plně naložená ležatá kola na volných kamenech a urputně se snažíme vyjet každý kopec. Stejně urputně se však silnice snaží nás dostat ze sedel a poslat nás k zemi, což se jí také několikrát daří. Jenže jedna prohraná bitva neznamená prohranou válku a tak pokračujeme dále. S každým ujetým metrem se naše jízdní technika zlepšuje a na začátku stoupání do prvního albánského sedla už s našimi koly bez větších problémů tancujeme po kamenité cestě a tu a tam si můžeme dovolit se podívat po okolí a kochat se nespoutanou přírodou v okolí. Nic divočejšího jsem snad v Evropě ještě neviděl. Vápencové masivy v okolí by se možná daly přirovnat k italským Dolomitům, ale tady neuvidíte asfaltku, čtyřhvězdičkový hotel, ani ogoretexovaného horolezce směřujícího na ferátu. Jedinné co vidíme je rozmlácená silnice pod koly, kamenné chajdaloupky postavené v příkrých svazích a staříka na oslovi. To vše ještě podtrhuje neuvěřitelnost tohoto místa.

Za celou cestu po Albánii a Kosovu nás snad nečeká jedinný kilometr po rovině. Buď se budeme drápat do některého ze sedel, nebo žhavit brzdy ve sjezdech. I teď na večer se škrábeme do horského sedla oddělujícího údolí řeky Varmoshi od údolí řeky Cemi. Řetěz už několik kilometrů nepoznal nic jiného než nejmenší talíř a největší kolečko. Žádný jiný než nejlehčí převod se v takovémto stoupání zařadit nedá. Konečně jsme tu. V sedle. Pomalu se smráká. Postává tu několik chlapů a dva náklaďáky. Míříme pod stříšku, která je postavená vedle kontejneru, který kdysi zjevně sloužil belgické dopravní firmě. Jsme samozřejmě středem pozornosti. Kontejner nyní slouží jako kombinace supermarketu a restaurace. Sedáme si a objednáváme první albánské pivo. Chlapi se shlukují kolem nás a směsicí nejrůznějších jazyků z nás dolují informace jakéhokoliv druhu. Když už to konečně některého z nich přestane bavit, objeví se další, kterého zajímáme. O zábavu máme postaráno do pozdního večera. Stan nakonec stavíme po dohodě s majitelkou hned vedle kontejneru.

Ráno nás čeká dlouhý sjezd k řece. Během tří hodin se propadáme o skoro 1400 metrů. Žádnou velkou vzdálenost však ujetou nemáme. Pustit to rychle dolů po téhle cestě by byl naprostý hazard. Plně naložená kola váží pěkných pár desítek kilo a zvláště Eliška má co dělat svého oře ukočírovat. Navíc nikdy člověk neví, jak se který kámen, na který najede, zachová. Lehce bychom se tak mohli dostat do problémů. Svodidla tu samozřejmě znají jen z obrázků a srázy jsou hluboké až až. Alespoň si nemusíme otřískávat zadky o úzká sedla a namáhat ruce opíráním se o řidítka. Na lehokolech máme pořádnou sitznu a ruce jen pohodlně ovládají řidítka pod zadkem. Na dně údolí je vlastně jen silnice, řeka a tu a tam kamenité políčko, nebo domek. Odtud se všechny okolní dvoutisícovky zdají být vysoké, jako himalájští velikáni. Až se z toho člověku tají dech.

O pár dní později jsme vlastně jen o údolí vedle, zato kilometrů pořádně přibylo, protože jsme byli až dole u Skadarského jezera. Teď už zase bušíme do pedálů a dobýváme další sedlo. Na slunci je přes padesát stupňů a stín jsme naposledy viděli před dvěmi hodinami při obědě. Byl pod malým sklaním převisem, rozlohu měl asi půl metru čtverečního a my jsme se v něm tlačili jako sardinky. Připadáme si jako v opravdovém pekle. Všude kolem bílé vápencové skály, od kterých se paprsky odrážejí, jakoby mířily přímo na nás. Leje z nás jako z konve, ale alespoň mají zdejší mravenci trochu sprchu z našeho potu. Tohle sedlo je dost zákeřné. Už, už jsme si asi před čtyřmi hodinami mysleli, že jsme v něm a čeká nás už jen sjezd do údolí, ale prdlajs. Kousek jsme sjeli a před námi se objevilo úbočí, po kterém cesta zase stoupala dál a dál až mizela v serpentýnách. Dál jsme neviděli. Teď ještě stále nevíme, kolik toho máme před sebou, ale nedá se nic dělat. V minulých dnech kolem nás tu a tam projelo nějaké terénní auto či náklaďák a jednou jsme se dokonce i svezli, ale poslední dva dny jsme viděli jen jedno auto a to bylo totálně přecpané. Takže nezbývá než šlapat, šlapat a šlapat.

Večer sedíme v malé hospůdce opět v hlubokém údolí. Popíjíme pivo a koukáme střídavě na sebe a na pár chlapíků, kteří tu sedí s námi. Mluvit se nedá. Typicky východní uječená, ale specificky krásná, hudba hraje na plné pecky z nově pořízené hi-fi soupravy značky „no name“. Jsme parádně vydrncaní. Sjezd ze sedla měřil téměř třicet kilometrů a pak následovalo ještě dvacet až sem. Když jsem na konci sjezdu zastavil a zkusil udělat pár fotek bolely mě ruce od brždění tak, že jsem skoro neudržel foťák. Spát bychom dnes měli v bývalé ambulanci, od které má hospodský klíče, tak uvidíme…

Albánie je zemí, která nás naprosto dostala. Za každou zatáčkou na nás číhalo nové překvapení, každý kilometr byl dobrodružstvím. Tak nasycení vjemy a zážitky jsme snad ještě nikdy nebyli, stejně jako jsme ještě nikdy nedostali tak strašně do těla. Většinou se nevracíme na místa a do zemí, kde už jsme byli. Na světě je přece tolik oblastí, které stojí za to vidět, ale Albánie nám učarovala a letos tam vyrážíme zase.